Z dějin církve a sboru
Naše duchovní dědictví
Stručný pohled na dějiny evangelické církve ve Slezsku
Od roku 1524 se začalo na Těšínsku šířit evangelické učení v pojetí luterské reformace. Brzy celé Těšínsko se stalo evangelické. Po příkladu měst následoval venkov, takže okolo r. 1550 bylo v těšínském knížectví skoro v 50 kostelích hlásáno evangelium podle reformy Martina Luthera. Veliký podíl na tomto vývoji měl především těšínský kníže z rodu Piastů Václav Adam II. (1528-1579), který by horlivým stoupencem reformace, vždy a všude ji podporoval. Vypracoval také první bohoslužebný i správní řád Evangelické církve na našem území. Těžké časy pro evangelíky nastaly v době vlády jeho syna Adama Václava, který roku 1610 přešel k církvi katolické. Náročnost období dokreslovala navíc třicetiletá válka. Avšak za války se evangelíci měli ještě poměrně dobře. Správa země spočívala v rukou ženy, poslední z rodu Piastovců, kněžny Alžběty Lukrecie (1625 -1653). Sama byla sice katoličkou, ale vůči poddaným byla spravedlivá. Tento stav se změnil, když kněžna zemřela. Slezsko se dostalo roku 1653 pod bezprostřední moc Habsburků. Nastalo období silné rekatolizace. V roce 1654 byly uzamčeny a odebrány evangelíkům na Těšínsku všechny kostely a kaple, faráři byli vyhnáni, zakázáno konání bohoslužeb po domech. Proto se lid začal scházet v lesích a horách a tam se konala bohoslužebná shromáždění, kam z Uher a z Polska přicházeli tajně faráři, aby hlásali slovo Boží, křtili a vysluhovali večeři Páně. Po období dlouhém více než 50 let (1654 - 1709), kdy slezští evangelíci postrádali kostely, faráře a veškerou náboženskou svobodu a byli silně pronásledováni, nastalo období vrácení náboženských práv evangelíkům, a to za doby císaře Josefa I. uzavřením tzv. Altranštadské smlouvy. Evangelíci na Těšínském Slezsku vystavěli v Těšíně kostel zvaný Ježíšovým (r. 1709, dnes v Polsku), byla z nich sejmuta určitá bolestná břemena a byla také založena škola, kde se vzdělávala evangelická mládež. Tento stav trval po dobu 70 let, až do roku 1781, kdy císař Josef II. vyhlásil tzv. TOLERANČNÍ PATENT, jímž bylo povoleno evangelíkům stavět modlitebny - avšak bez věží, bez zvonů a také jen s postranním vchodem. Takové modlitebny dovolili stavět tam, kde bylo alespoň 100 evangelických rodin. Po sto šedesáti letech tvrdého pronásledování se přihlásilo k evangelickému vyznání v Čechách a na Moravě víc než sedmdesát tisíc lidí. Tento toleranční patent přinesl sice evangelíkům značné úlevy, nicméně skutečný stav věcí dokazovala nařízení o stavbě evangelických budov. Měly viditelně dosvědčovat, že evangelíci jsou jen trpěni, "tolerováni" - jejich modlitebny se nesměly podobat katolickým kostelům. Musely být nenápadné a s malými okny. V modlitebně nesměly být varhany. Katolík nesměl do evangelické modlitebny vstoupit a evangelický pastor nesměl katolíka oslovit. Každý, kdo se chtěl stát po roce 1783 členem evangelického sboru, musel podstoupit zvláštní duchovní cvičení na katolické faře. Nebylo lehké stát se členem trpěné církvičky. Těžší bylo jím zůstat. Přes některá omezení, která stále přetrvávala, se evangelíkům podařilo chopit díla a s nadšením vystavět kostely, mezi kterými byl také kostel v Bystřici. Tento stav polovičaté svobody trval přes 70 let. Teprve rok 1848 přinesl evangelíkům vytouženou svobodu. Tohoto roku vypukla ve všech zemích rakouské monarchie revoluce, jejímž cílem bylo získání politických práv lidu. Tehdy také na císařském dvoře pochopili, že nelze žádnému občanu odpírat náboženskou svobodu. V roce 1861 vydal císař František Josef I. svůj Protestantský patent. Dovoloval, aby si evangelíci přistavěli ke svým modlitebnám věž. Tehdy se začaly budovat chrámy, které se měly svou mohutností vyrovnat katolickým. A do celého kraje z nich hlaholily zvony. Shromáždění mohlo zpívat s doprovodem varhan. Z milosti trpěná a stále do pozadí zatlačovaná evangelická církev získala konečně rovnoprávnost. Po první světové válce byli slezští luteráni zmítáni spory o příslušnost buď k evangelické konzistoři polské, nebo k nově vzniklé církvi Českobratrské evangelické, anebo k církvi německé. Posléze vytvořili samostatný seniorát s názvem "Evangelická církev augsburského vyznání ve východním Slezsku v Československé republice". Za druhé světové války byla tato církev nedobrovolně přičleněna k církvi německé. Od r. 1950 užívá názvu "Slezská církev evangelická augsburského vyznání."Evangelické augsburské vyznání se dostalo do našich krajů poměrně záhy. Když jej přijal těšínský kníže Václav Adam roku 1555, byla už většina knížectví evangelická. Jeho syn Václav Adam, i když zpočátku horlivý evangelík, přestoupil roku 1609 na katolickou víru a začaly problémy. Syn Fridrich Vilém umírá a vlády se ujímá Alžběta Lukrécie, která byla tolerantní katolička a nechtěla Těšínsku vládnout jako tyranka. Po její smrti v roce 1653, hned
příští jaro r. 1654 uzavřela náboženská komise 49 evangelických kostelů a 1 kapli. Tak začalo období největšího útlaku. Cestu k částečné toleranci otevřela až Altranstatská dohoda a následný exekuční reces císaře Josefa I. z roku 1709, na jehož základě byl v Těšíně za Horní bránou vystavěn Ježíšův kostel, který byl jediným evangelickým chrámem široko daleko až do tolerančního patentu r. 1781.
KILKA WYDARZEŃ Z DZIEJÓW ZBORU – STŘÍPKY Z DĚJIN SBORU
Kościół bystrzycki należy do tzw. kościołów tolerancyjnych, które powstały na podstawie Patentu Tolerancyjnego z r. 1781. Zezwolenie na budowę kościoła zbór bystrzycki otrzymał 8. 5. 1782. Po jego otrzymaniu natychmiast uporządkowano miejsce pod budowę kościoła i poświęcono to miejsce pod koniec lipca tego samego roku. Zanim jeszcze budowa została zakończona, czyniono starania by pozyskać duszpasterza. W związku z tym, że miejscowi kandydaci powołani zostali już do Hillersdorfu, Jaworza, Bielska i Białej, przyszło zborownikom na myśl by sprowadzić duszpasterza z Węgier, z którymi nasi przodkowie utrzymywali przyjazne stosunki. Polecono im ks. Andrzeja Pauliniego, nauczyciela w Niżnej Slanie (Fölso Sajo). Liczący 40 lat kandydat wywarł zrazu dziwne wrażenie na wysłańcach. Był wprawdzie człowiekiem o przyjemnej i męskiej postawie, ale ubrany po węgiersku i z wąsem. Pozyskał jednak ich serca swym łagodnym i skromnym zachowaniem, jak też różnorodnym doświadczeniem i wybitnymi zdolnościami, choć nie miał akademickiego wykształcenia. Wiernie starał się zarówno o wewnętrzne, jak i zewnętrzne sprawy zboru. I tak w r. 1783 sprowadzono organy z Bańskiej Bystrzycy, w roku 1788 postawiono nowy ołtarz (zamiast pierwotnego z desek, rzeźbionego i pomalowanego farbami wodnymi) i dwie pawłacze. W roku 1804 stawiano pawłacze po bokach kościoła i założono nowe okna. W tym pierwotnym drewnianym kościele odprawiano nabożeństwa przez 34 lat. Szkołę wybudowano w r. 1784. Powołano niejakiego Pawła Kaletę z Karpętnej, który kierował śpiewem przy nabożeństwie i pracował z błogosławieństwem aż do swojej śmierci, do roku 1813. Następcą ks. Andrzeja Pauliniego był jego syn ks. Andrzej Paulini II. Zasłużył się nie tylko zborowi bystrzyckiemu, ale całemu Kościołowi na Śląsku. Napisał bowiem i wydał pierwszą na Śląsku książkę do nauki religii „Nauka ewangelii Chrystusowej”, na której wychowały się całe pokolenia. 6. května 1811 byl položen základní kámen pod nový zděný kostel. V tomtéž roce byly postaveny zdi kostela a přikryty střechou. Během 6 let byly práce na kostele natolik dovršeny, že 21. září 1817 byl kostel vysvěcen. Od tohoto roku se bohoslužby v kostele konaly již pravidelně. V roce 1824 byly zakoupeny a nainstalovány nové varhany. V roce 1830 se začalo se stavbou oltáře a kazatelny, které byly vysvěceny v roce 1831, a o rok později byly postaveny pavlače. V roce 1849 byly zakoupeny dva zvony a umístěny v provizorní věži vedle kostela. Teprve v roce 1849 se začalo se stavbou věže kostela a koupil se třetí zvon. V roce 1922 byly zakoupeny nové varhany od firmy Rieger z Krnova, které slouží až do současnosti. V roce 1971 byl kostel uvnitř obnoven a vymalován. Renovoval se rovněž oltář, kazatelna a varhany. K významným osobnostem sboru patří farář Wilhelm Raschke, který v roce 1831 vypracoval hygienické zásady na ochranu místního obyvatelstva před epidemií cholery. Napsal sbírku kázání, také psal básně a písně a úspěšně léčil, což mu přineslo přezdívku „lékař těla i duše“. Z jeho iniciativy vznikly nové školy v Nýdku a v Bystřici. Dva roky působil na gymnáziu v Těšíně. Za služby faráře Oskara Kotschyho bylo poprvé zvoleno sborové zastupitelstvo v počtu 100 členů a také byl do liturgické praxe sboru zaveden kancionál faráře J. Heczka, který byl ve sboru používán do roku 2002. Pak jej nahradil nový polský evangelický zpěvník. Nejdéle v bystřickém sboru působil farář Karol Michejda. Byl předním představitelem polského národního tábora na Těšínsku. Vedl protialkoholickou kampaň a propagoval abstinentní hnutí. V roce 1911 napsal kroniku sboru v Bystřici, kde působil od roku 1879 jako farář celých 46 let. Pečoval o rozvoj školství - za jeho působení byly postaveny nové školní budovy v Lyžbicích, Nýdku a Oldřichovicích, a také byly přestavěny školy v Tyře a Vendryni.Život a kostel Andryse Mrúzka
Vlastimil Ciesar odhaluje zajímavý příběh malého chalupníka, který se stal jedním z iniciátorů výstavby toleranční modlitebny v Bystřici...